Jedním z nejpalčivějších problémů, který dlouhodobě rezonuje společností v souvislosti s oddlužením fyzických osob, je otázka odměny resp. poplatků, které musí dlužníci vynaložit v souvislosti s realizací svého oddlužení. Často se také u veřejnosti hovoří o tom, že oddlužení má být vždy zdarma, což není z hlediska platné právní úpravy zcela přesné, ale řada subjektů se tohoto přesvědčení snaží zneužít.
Vývoj právní úpravy
Díky novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 64/2017 Sb. účinné od 1. 7. 2017 se jednak podařilo velmi výrazně profesionalizovat obor oddlužení, když došlo k vymezení okruhu subjektů, jež jsou oprávněny poskytovat služby v oblasti oddlužení za úplatu (advokáti, notáři, insolvenční správci a soudní exekutoři) a bezplatně (tzv. akreditované osoby s povolením Ministerstva spravedlnosti ČR k poskytování služeb v oblasti oddlužení), jednak došlo ke stanovení výše odměny, kterou mohou výše uvedení právní profesionálové za přípravu a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (dále jen “návrh“) po dlužnících požadovat, když tato byla “zastropována” maximální částkou 4.000,- Kč + DPH v případě oddlužení jednotlivce, resp. 6.000,- Kč + DPH v případě společného oddlužení manželů. Cílem zmiňované novely insolvenčního zákona bylo vymýtit tehdejší praktiky některých subjektů poskytujících služby v oblasti oddlužení často velmi neodborně a za přemrštěnou cenu.
I po výše popsané změně právní úpravy se však nezřídka setkáváme s praktikami bezostyšně ignorujícími vše uvedené. Zejména se pak jedná o nejrůznější organizace naoko se tvářící jako neziskové, které se však od dlužníků nezdráhají za pomoc s oddlužením inkasovat poplatky, leckdy převyšující i desetitisícové částky. Další “neziskové” organizace pak služby v oblasti oddlužení poskytují zjevně pouze “naoko”, kdy důvěřivé dlužníky, které nalákají na “oddlužení zdarma”, následně obratem předávají právním profesionálům, kteří sice dlužníkovi povětšinou s oddlužením pomohou, nicméně již nikoliv zdarma, jak dlužník očekával.
K tomuto je třeba upozornit na výslovné znění § 390a odst. 4 insolvenčního zákona, jež stanovuje, že akreditované neziskové organizace jsou povinny poskytovat veškeré služby v oblasti oddlužení zdarma, stejně jako znění § 390a odst. 7 insolvenčního zákona: “Nikdo není oprávněn sám nebo prostřednictvím jiného za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstarat, zprostředkovat nebo nabídnout obstarání či zprostředkování sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 nebo další činnosti s tím nezbytně spojené.“
Oddlužení zdarma – jak to tedy je?
Osoby poskytující služby v oblasti oddlužení tak lze rozdělit na osoby akreditované, které nesmí od klientů v souvislosti se svými službami vybrat jakoukoliv částku a dále ostatní oprávněné subjekty jako jsou advokáti, exekutoři, insolvenční správci a notáři, kteří mají svou odměnu pevně stanovenou zákonem. V případě akreditovaných osob tak lze skutečně hovořit o oddlužení zdarma. U zákonem stanovené odměny je pak otázkou okamžik její úhrady, kdy tuto lze hradit přímo poskytovateli služeb nebo si ji poskytovatel může přihlásit do insolvenčního řízení. Pokud se klient s poskytovatelem dohodne na přihlášení odměny do insolvenčního řízení, lze přeneseně také hovořit o oddlužení zdarma, a to z toho úhlu pohledu, že klient nepotřebuje před podáním návrhu mít finanční prostředky pro sepis návrhu a odměna je uhrazena až později v rámci insolvenčního řízení z prováděných srážek.
Co se týká možné výše odměn právních profesionálů, kteří jsou oprávněni poskytovat služby v oblasti oddlužení za úplatu, je třeba vždy důsledně rozlišovat následující situace, které v praxi mohou nastat:
Zákonem stanovená výše odměny
1.) Dlužník svého právního profesionála požádá pouze o sepis a podání návrhu – v takovém případě se výše odměny řídí ust. § 390a odst. 3 insolvenčního zákona, dle něhož činí maximální výše odměny za tuto právní službu 4.000,- Kč + DPH v případě oddlužení jednotlivce, popř. 6.000,- Kč + DPH v případě společného oddlužení manželů, přičemž vyšší částku je přísně zakázáno po dlužníkovi požadovat!
V této souvislosti je nicméně nezbytně nutné zmínit, jak ostatně uvádí poslední věta zmiňovaného zákonného ustanovení, že obsahem této právní služby je toliko pouze samotné “sepsání a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 a další činnosti s tím nezbytně spojené, zejména porada s klientem a odstranění vad návrhu”. Z citovaného ustanovení insolvenčního zákona je přitom zcela zřetelné ohraničení rozsahu právní pomoci, na kterou dopadá zákonná regulace maximální výše odměny za tuto právní službu, když se jedná toliko o úkony nezbytně nutně spojené se sepisem návrhu, jednu poradu s klientem (v opačném případě by jistě zákonodárce v textu citovaného ustanovení použil množné číslo) a odstranění vad návrhu. V žádném případě však popsaná cenová regulace nemůže (automaticky) zahrnovat i právní služby předcházející a právní služby následující sepisu a podání návrhu, když jakýkoliv jiný výklad by nutně vedl ke zcela absurdním závěrům, že dlužník domáhající se oddlužení nemůže advokáta žádat o poskytnutí jiných právních služeb, resp. že advokát je povinen také jiné právní služby poskytovat dlužníku žádajícímu o oddlužení bez nároku na odměnu, což by bylo zcela v rozporu s právem na právní pomoc garantovaným Listinou základních práv a svobod, když není pochyb o tom, že i dlužník jakožto klient advokátní kanceláře má právo na právní pomoc dle svých potřeb, kdy toto jeho právo vyplývá již ze samotné Listiny základních práv a svobod, konkrétně jejího čl. 37 a dalších navazujících předpisů. Naproti tomu je rovněž platnými právními předpisy zřetelně stanoveno, že advokát má nárok na odměnu za poskytnuté právní služby, přičemž k tomuto čl. 10 odst. 2 Etického kodexu (Usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku) stanovuje, že „Smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci.“, dále pak § 1 advokátního tarifu (vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.) určuje, že „Odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem (dále jen „smluvní odměna“)“. Lze tedy uzavřít, že poskytnutí právní služby dlužníkovi spočívající v sepisu a podání návrhu končí okamžikem podání bezvadného návrhu k insolvenčnímu soudu či eventuálně odstraněním případných vad návrhu.
Co do základní odměny nepatří
2.) Jelikož výše popsaný rozsah právní pomoci nemusí být z hlediska řádného poskytnutí právní služby advokátem klientovi vždy dostačující, neboť jednak k samotnému rozhodnutí klienta pro řešení svých závazků cestou oddlužení a dodání potřebných podkladů advokátovi za účelem sepisu návrhu může vést (a nezřídka vede) poměrně dlouhá a komplikovaná cesta lemovaná nesčetnými úkony právní služby poskytnutými advokátem klientovi, jednak v průběhu insolvenčního řízení mohou nastat (a nezřídka nastávají) situace, kdy je nutné, aby advokát klientovi poskytl další právní služby za účelem úspěšného absolvování procesu oddlužení, a to např. formou právních porad s klientem, zastoupení klienta při jednání s insolvenčním správcem nebo insolvenčním soudem, přípravou návrhů, žádostí, vyjádření, opravných prostředků apod., kdy takový rozsah právní pomoci nelze v žádném případě subsumovat pod „další činnosti nezbytně spojené se sepisem a podáním návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu“, o kterých hovoří § 390a odst. 3 insolvenčního zákona (viz výše), když jakákoliv jiná interpretace by mohla vyústit v absurdní závěry, že takovými dalšími nezbytnými činnostmi může být např. i zastupování klienta-dlužníka v trestním řízení, přestupkovém řízení, rozvodovém řízení či řízení ve věcech péče o nezletilé, když i případný výsledek takových řízení může přímo ovlivňovat úspěch či neúspěch oddlužení klienta. V praxi se přitom velmi často setkáváme s klienty, kteří se na nás obracejí s požadavkem na poskytnutí komplexní právní pomoci s řešením jejich dluhů, která nezřídka nekončí pouhým sepisem a podáním návrhu na povolení oddlužení, nýbrž zahrnuje např. právní pomoc v exekučních řízeních, jednání s věřiteli, inkasními agenturami či exekutory ve snaze dohodnout pro klienta únosné splácení závazků, zastupování v soudních řízeních či zjištění informací a zajištění podkladů ke klientovým závazkům, když dlužníci velmi často vlivem běhu času a životních změn přehled o svém zadlužení zcela ztratí. Samozřejmě může dojít k postupu takovému, že po poskytnutí výše popsaných právních služeb klient nakonec projeví zájem o řešení svých dluhů cestou oddlužení, přičemž pakliže by v takovém případě bylo advokátovi odepřeno právo za popsané právní služby předcházející sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení požadovat po klientovi úhradu odměny, byla by taková právní úprava zcela zjevně v rozporu (nejen) se zdravým rozumem.
Výše popsané závěry pak lze nalézt mj. ve stanovisku odborné sekce České advokátní komory pro insolvenční právo, jež bylo schváleno představenstvem České advokátní komory, konkrétně např. bod 1.2.4. (6) stanoviska: „Regulace dopadá jen na ty činnosti advokáta, které mohou provádět i akreditované osoby a netýká se typických oblastí advokátních služeb. Ty zahrnují kvalifikované právní poradenství, sepisy listin a podání (nad rámec regulovaných služeb dle 1.1.4. a)) a zejména zastupování v řízení před soudy a jinými orgány.“, potažmo v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2018, č.j. KSHK 15 INS 22499/2017-B-7, cit: „Je rovněž skutečností, že řádné poskytnutí právních služeb advokátem klientovi ucházejícímu se o řešení vlastních nepříznivých finančních poměrů se nemůže omezit pouze na slepé následování pokynu „zpracujte návrh na oddlužení“, ale je nutné nejprve vyhodnotit, zda klient má vůbec šanci dosáhnout povolení oddlužení, a pokud tomu tak není, měl by advokát vyvinou úsilí např. ve smyslu jednání s věřiteli dlužníka směřujícímu k odkladu splátek, přistoupení spoludlužníka k některým závazkům apod. Takovéto úkony podle názoru soudu nejsou kryty odměnou dle § 390 odst. 3 IZ, a je možné adekvátně smluvně ošetřit poskytnutí těchto právních služeb za úplatu. Rovněž tak zákonodárce zjevně nepředpokládá, že by odměna dle § 390a odst. 3 IZ měla pokrývat činnost zástupce dlužníka po celou dobu insolvenčního řízení, zejména tedy ve fázi po rozhodnutí o úpadku, typicky např. účast na přezkumném jednání či jiném jednání se správcem či u soudu. Rovněž tyto úkony mohou být kryty „běžnou“ smlouvou o poskytování právních služeb. Ostatně plná moc, kterou zástupce dlužnice přiložil k insolvenčnímu návrhu napovídá, že jeho zástupčí oprávnění nemá být omezeno pouze na fázi řízení do rozhodnutí o úpadku.“
Závěr
Závěrem lze potencionálním žadatelům o oddlužení doporučit, že pakliže se setkají s praktikami, které výše popsané mantinely odměn za poskytnutí služeb souvisejících s oddlužením překračují, nechť svoji snahu o dosažení oddlužení v žádném případě nevzdávají, ale pokusí se raději vyhledat jiného odborníka poskytujícího pomoc s oddlužením, který bude stanovené zákonné požadavky dodržovat, což může být např. některý z členů naší Asociace pro oddlužení, z.s., díky garanci důsledného dodržování Etického kodexu všemi našimi členy, které je základní podmínkou pro členství v naší asociaci. O další profesionalizaci našeho oboru budeme i nadále usilovat!
